Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den 18 - Keppler track

20. 1. 2009

20.1.2009

 

Úterý

 

Den 18.

 

Tý brďo to byl nářez. Ráno jsme vyrazili na Keppler track. Šlape se nám krásně. Počasí bylo takové drizzly:-). Zélanďani tak přezdívají takovému jemnějšímu mrholení. My s Jíťou vždy při takovém počasí říkáme „dokud to je drizzly a ne grizly, tak je to dobrý:-).

Výstup na chatu Luxomor je ze tří čtvrtin bush. Jak už tak bush bývá, je celkem fádní až na jeden úsek, který se jde podél ohromné skalní stěny. Zato nad bushí je to opravdová nádhera. Strmá úbočí skalních stěn padajících příkře do jezer a zátok. Fiordland v plné kráse.

Luxomor hut dosahujeme ve výborném čase kolem poledne. Musíme říci, že stoupání sem nás překvapilo tím, že nebylo nijak zvlášť prudké a bylo velice schůdné. Kopec to je to jo, ale náročný spíš svou délkou. Z parkoviště k chatě je to něco přes 14km. My, protože se cítíme dobře a počásko je taky fajn, plníme svůj cíl a jdeme až na mount Luxomore. Je to hodinu a půl dalšího stoupání od chaty. Krajina je tu fantastická. Občas vyleze sluníčko a občas se někde válí chuchvalec mlhy. V takových podmínkách to jde úplně samo. Mt. Luxomore s jeho 1427m dobýváme. Je nám fajn a tak si říkáme, že to vůbec nebylo tak strašný, jak jsme si mysleli. Teď už  nás čeká jen rychlý sešup dolů. Letíme jak dráhy, tlapičky už trošku bolí. Taky vody už nemáme nazbyt.

Dole u jezera už jsme takoví, že bychom to mohli zabalit. Pořád se nám šlo dobře a najednou nám došly síly. Asi následek toho letu dolů. Máme před sebou ještě jeden a půl hodiny chůze. Takhle nějak vypadám, když docházím noční přechod Jizerských hor. Je to hrůza tlapičky bolí od pasu dolů. Došouráváme se pomalu k autu. Úplně grogy. Jsem totálně vysátý, je mi blbě a večer před náma. Někdo musí řídit.Někdo musí uvařit a někdo to musí sníst. Po téměř 10 měsících tady na Zélandu přichází na řadu můj nápoj z Čech. Kupoval jsem ho pro případ až bude fakt zle. A to nám teď je! Mount Luxomore byla ta nejobtížnější hora, co jsme zatím vylezli. Není náročná technicky, ale vytrvalostně. Je nám hrozně, ale jsme rádi, že jsme tam byli a viděli jsme to. Byla to potřebná lekce, už jsme si začínali myslet, že jsme moc dobří.

 

:-)Moje vysílení je vidět v praxi. Teď sem se snažil zabít sandflye, málem mě přepral. Čtyřikrát jsem ho přimáčknul rukou k oknu a on to přežil, až na popáté sem byl silnější:-).

Večeře a elixír mládí dělají svoje. Nyní jsme schopni zase trochu fungovat. Sice totálně unavení, oba dva kulhající, ale reagující na světlo :-).

Vyjíždíme směr Millford Saund, odkud nám zítra ráno vyplouvá naše lodička. Uvidíme, kam to půjde dojet a zbytek dorazíme zítra ráno. Nechat si celou vzdálenost na zítřek by asi nebylo rozumné. Silnička na Millford vyžaduje více času. Ujíždíme téměř dvojnásobnou vzdálenost toho, co jsme dneska ušli:-). No trošku jsem si za přeháněl :-). Ušli jsme 35 km a ujeli 76 km:-).

 

Spíme na nějaký zapomenutý cestičce do nikam:-).